Betlémy  u  Šedinů

Od 1. 4. do 31. 10. 2023 lze shlédnout U Šedinů Pašijový betlém – Velikonoční betlém zachycuje biblické vyprávění o utrpení Ježíše Krista.

Jihočeské městečko Bechyně láká své na návštěvníky nejenom do proslulých lázní, ale také na betlémy. Díky působení keramické školy a díky jejím absolventům zde vzniklo hned několik zajímavých keramických betlémů a vyprofilovala se také řada tvůrců zabývajících se tvorbou těchto betlémů, a to nejenom v Bechyni. Připomenout můžeme třeba Zdeňka Bartáka, Helenu Shooner-Schmausovou a další. V Bechyni, ale najdeme ještě jeden betlémský skvost. Jsou to betlémy u Šedinů, které jsou k vidění v nenápadné bechyňské vile, vždy v závěru roku, kdy se přízemí vily promění v jesličkové království, kam přichází každoročně stovky návštěvníků, jak z řad laické veřejnosti, tak i odborné veřejnosti. Ti se kochají betlémy, jejichž autory jsou otec Karel a syn Libor Šedinovi. Oba pánové jsou hlavně řezbáři, ale i sběratelé historických i současných betlémů. Betlémy jsou dle hodnocení odborníků z muzei a galerií na velmi vysoké úrovni.

Jesličky jsou zde vystaveny z různých konců republiky, ale i ze světa a  jsou zhotoveny z různých materiálů. Sám Karel Šedina se tvorbou dřevěných betlémských figurek zabývá prakticky celý život. Lásku ke dřevu a řezání podědil od svého dědečka a tatínka. Neboť se jedná o starou betlémářskou rodinu. V této rodině se umění, řezba dřevěných betlémových figurek, předává z otce na syna, již několik generací. Dědeček pana Šediny, mistr řezbářský, byl v minulém století uznávaným řezbářem, který zhotovoval svá díla pro kostely a chrámy na Šumavě i v zahraničí. Jeho díla, byla ukázkou umu českého řezbářství na konci 19. století a počátkem 20.století u nás i ve světě. Jeho řezbářská škola se dále promítá do další řezbářské tvorby desítek řezbářských tovaryšů na Šumavě a hlavně do tvorby jeho syna Ladislava, tatínka Karla Šediny. Karel Šedina se věnuje tvorbě betlémů z lipového dřeva, které ponechává v přírodním vzhledu. Vedle miniaturních betlémků  řeže již několik let velký betlém, který představuje nejenom tradiční jesličkové scény, ale i běžný život se zobrazením jemu známých lidí, zajímavých řemeslníků a také tradičních lidových zvyků.

Lásku k  betlémům – řezbářskému umění, zdědil i syn Libor, který se učil řezbářskému umění již od svého dědečka a posléze od svého otce. Který v duchu staleté rodinné tradice tvoří s láskou a pílí svá díla. Spolu s otcem vystavují svá díla a část své sbírky každoročně na výstavách s názvem „BETLÉMY U ŠEDINŮ“, v bechyňské vile, U Stadionu 356.

Karel a Libor Šedinovi jsou nadšenými propagátory  betlémské myšlenky na jihu Čech, jejichž díla rozhodně stojí za pozornost.

Tímto jsou všichni příznivci tradičních českých Vánoc a vánočních zvyků, srdečně zváni na jejich vánoční výstavy betlémů.  

Řezbář Karel Šedina

Řezbář Libor Šedina

Řezbářství – betlémářství u Šedinů

článek Bechyňský městský zpravodaj, 12/2020

Blíží se nejkrásnější čas v roce, a to svátky Vánoc, narození Ježíška v dalekém městě Betlémě. K Vánocům neodmyslitelně patří betlém a s tím související řezbářství – betlémářství. Požádal jsem pana Šedinu staršího o rozhovor na téma ŘEZBÁŘSTVÍ. On přijal mou žádost o rozhovor a ten se uskutečnil již v předvánočním čase. A já Vám, milí čtenáři, tento rozhovor nyní přináším.

Jednoho zimního večera jsem zaklepal na dveře řemeslné řezbářské dílny. Pan Šedina mladší mi otevřel a pozval mě dál do jejich staré dílny. Náhle jsem se ocitl úplně v jiné době. V době minulé, kde kvap a shon dnešní doby je ten tam, kde kvalita, řemeslnost a krása měla větší váhu než dnes, kde se staré časy prolínají plynule do dnešní doby a kde poctivost a ochota jde ruku v ruce. V dílně bylo spoustu věcí, nepřeberné množství různých dlátek, nožíků atd. a hlavně různé liturgické postavy, jak děl dokončených i rozdělaných. Z toho všeho na mě dýchal duch starých časů. Vidím pana Šedinu staršího a on mě zve dál. Usedl jsem, unesen vším co jsem kolem sebe viděl, a s nadšeným pocitem se hned ptám.

Nejprve mi povězte, pane mistr, něco o řezbářském (řemesle) umění. Jak vlastně řezbářství vzniklo?

Řezbářské řemeslo je velice starobylé. Již v dávné a v dávné době se lidé pokoušeli o zpracování dřeva. Dřevo, jako přírodní materiál, hrálo v lidském životě od nepaměti hlavní roli. Člověk se od počátku pokoušel ztvárnit do dřeva to, co viděl kolem sebe – zvířata, věci, lidské postavy atd. A tak vznikalo řezbářství.

Jak dlouho se řezbářstvím nebo betlémářstvím zabýváte a jak dlouho se udržuje řezbářské umění ve Vaší rodině?

Řezbářstvím se v převážné části ztvárňuje děj narození Ježíše a s tím související výroba betlémů, ale i postav světců do kostelů, chrámů atd. Proto betlémářství neodmyslitelně patří k řezbářství. Já se řezbařinou zabývám již od útlého mládí, kdy jako malý chlapec jsem chodíval do dědečkovy a později tatínkovy dílny. Nejprve jen sledovat a dívat se, seznamovat se se dřevem, zjišťovat jeho výhody a nevýhody a později i pomáhat. V naší rodině se řezbářství provozuje již od nepaměti. Již můj pradědeček vyřezával do kostelů na Šumavě překrásná řezbářská díla. Naše řezbářská dílna byla v minulosti na Šumavě velice vyhlášená a známá, měla dlouholetou tradici. Zaměstnávala několik významných řezbářů, pozlacovačů i uměleckých truhlářů. V dílně (ateliéru), jak dědeček s oblibou říkával, byli vždy tři učni. Těm byli vzorem starší tovaryši, kteří mistrovsky ovládali řemeslo (řezbářské umění). A nad tovaryši a hlavně celou dílnou dohlížel a neustále bděl řezbářský mistr, můj dědeček, později můj otec, který umění řezbářské nejen ovládal, ale měl obrovské životní zkušenosti. Věděl si se vším poradit a měl úžasný cit pro materiál – dřevo.

Kde jste získávali dřevo na výrobu předmětů? Ajaký druh dřeva se používá?

Dřevo se získávalo od zavedených a zkušených pilařů, kteří poznali, jaká lípa je vhodná pro řezbáře a kteří uměli kmeny stromů správně rozřezat, převážně na fošny. To si již hlídal děda a později i můj otec. Dřevo se po správném a přirozeném vyschnutí dále v dílně zpracovávalo. Pamatuji jak můj děd, otec a později i já a dnes již můj syn, který toto řezbářské umění betlémů převzal, úzkostlivě dbali a dbá na to, aby v budoucnu hotové dílo nepopraskalo a nemělo trhliny. Proto se materiál na větší plastiky zásadně klížil kostním klihem, tak, aby se pnutí vzájemně sklížených fošen vyrovnalo a dřevo později nepopraskalo.

Co všechno jste vyráběli?

V dílně se vyrábělo všechno – od vyřezávaných rámů, hodin, lustrů, podložek pod paroží, kazet, ornamentálních prvků pro truhláře až po velké sochy a hlavně oltáře do kostelů. Vyráběly se i loutky pro tehdy velmi rozšířená loutková divadla.

Jaká se dělala povrchová úprava těchto krásných děl?

Povrchová úprava, na tu se dědeček velice potrpěl, řezbářských děl byla většinou polychromovaná, nebo pozlacovaná a vysoký lesk nebo mat. Toto bylo dříve velice žádané. Na rozdíl od dnešní doby, kdy se řezbářské věci nechávají většinou v barvě dřeva, pouze se zakonzervováním dřevěného povrchu včelími vosky. Pracovalo se s pravým zlatem. Výrobky z přírodního dřeva se upravovaly i dnes upravujeme pravým včelím voskem. Používala se i různobarevná mořidla a hodně výrobků se patinovalo. Tyto povrchové úpravy a postupy se v naší rodině tradují dodnes.

Jak se dříve pracovalo ve Vaší dílně?

Vše bylo přesně rozděleno a dodržováno. V dílně musel být pořádek. Vzorem pro učně byli tovaryši a těm byl vzorem můj děd, později i můj otec, který je vtahoval do všech oblastí, od přípravy materiálu, až po vlastní řezbu, přípravu výrobků na pozlacování i následnou expedici uměleckého díla. Jako malý chlapec jsem vždy obdivoval, jak děda i otec dokázali zhotovit povrchovou úpravu ze dřeva dokonalou napodobeninu slonové kosti nebo mramoru. Někteří mistři si úzkostlivě tajili vlastní technologické postupy. Každý řemeslník i učeň musel mít vlastní nářadí, dláta různých velikostí i brousky. Já mám svá dláta po dědečkovi. Dláta byla většinou vyrobená v Anglii a díky své kvalitě dlouho vydržela ostrá. K povinnosti učňů patřilo učit se zacházet s dláty, každodenní úklid dílny, příprava snídaní tovaryšům atd. Za to vše dostával učeň odměnu prvním rokem 5 korun týdně, druhým rokem 10 korun a třetím rokem 20 korun týdně.

Jak se ubíralo řezbářské umění po roce 1948?

Po roce 1948 se naše řemeslo, (umění) řezbářské dostalo do hluboké krize, nebyl o něj zájem. Z kostelů a farností nepřicházely zakázky, které před tím převládaly. Nastal zlom i v naší společnosti. Do popředí se dostávaly profese, jako slévač, horník, zedník, soustružník kovů a podobně. Projevovalo se to i v mé generaci, která se dívala na řezbáře s jakým si pohrdáním. Módou se stala socialistická práce a obory, kterým se učila i děvčata. Protože jsem nebyl vyučený v žádném z těchto „socialistických povolání“ a řezbářstvím bych se neuživil, ačkoli rád, neboť jsem v tomto řemeslu vyrůstal, byl jsem nucen toto umění po profesionální stránce opustit a pouze se mu věnovat ve svém volném čase v soukromí.

Máte, pane mistr, komu předávat toto starobylé krásné umění?

Dále předávám tento um a dlouholeté dědictví našeho rodu a našich předků svému synovi Liborovi. Nyní se svému oboru věnuji v penzi spolu se svým synem. Ten je i vášnivým sběratelem betlémářského umění. Pokouší se zachraňovat i staré betlémy. Pod rukama mu vznikají krásné figurky, které s uměleckým citem vytváří. Často v něm vidím svého dědu, jak s citem a láskou pro dřevo vytváří svá díla. Inu, člověk musí být pokorný s láskou ke dřevu a mít trochu toho talentu. V devadesátých létech minulého století se dočkalo řezbářství – betlémářství rehabilitace. Začal se měnit názor na umění. Řezbářské umění se opět dostalo do popředí zájmu společnosti. Do popředí, na důstojné místo, které mu právem vždy náleželo a náleží. Mistři řezbáři byli vždy společností uznáváni a považováni, neboť bez těchto „řemeslníků“, kteří vyráběli a stále zhotovují umělecká díla, by byly lecjaké památky kostely, chrámy, zámky, ale i obyčejné venkovské kapličky dnes již bez výzdob vzácných děl. To mě přivedlo k prvním výstavám mých prací. Dnes již společných se svým synem, neboť i jeho práce dotváří atmosféru těchto výstav.

PODĚKOVÁNÍ
Mé dojmy a zážitky z rozhovoru jsou tak silné, že si nemohu odpustit říci pár slov na závěr. Na konec bych chtěl poděkovat oběma pánům Šedinovým, že mě nechali nahlédnout pod pokličku jejich překrásného řezbářského – betlémářského umění. S hlubokou úctou se skláním před oběma pány, s jakou noblesou, umem, nadšením a hlavně láskou svá díla ztvárňují. Pan Šedina starší je vzácný a pokorný člověk, který hodně pamatuje, mnoho a mnoho zná. Umí o betlémářství, také krásně vyprávět. Poslouchal bych ho s nadšením hodiny a hodiny. Je to staré a vzácné řemeslo (umění), které vytváří vzácní lidé a kteří udržují toto velice starobylé řemeslo až do současnosti. Rádi se podělí o tyto zkušenosti i s ostatními, kteří o to projeví zájem, neboť toto umění bylo skoro na ústupu a nebojím se říci v zániku. Jistě by byla veliká škoda přijít o část naší historie a o zkušenosti, které se předávají po generace. Ale dnes již tomu tak není. V současnosti se řezbářství-betlémářství těší opět velké popularitě a hlavně značné oblibě u mladých lidí. Málo měst se dnes pochlubí s fungujícím řezbářstvím, kde se udržují staré postupy výroby a kde se uchovává myšlenka našich předků, tak silně, jako ve zmiňované dílně.

Za Spolek rodáků a přátel Bechyně
Jiří Bílek

Libor a Karel Šedinovi na první výstavě jejich pašijového betlému v roce 2022

Pašijový Betlém u Šedinů

Již je to velmi, velmi dávno, kdy můj pradědeček vyřezal první pašijový betlém. Bylo to, podle vyprávění jeho syna mého dědy, již za Rakousko-uherské monarchie. Ale tato tradice se v naší rodině u mistrů řezbářů udržovala po generace, až do dnešní doby. S velkou přestávkou čtyřiceti let za doby totality, kdy těmto betlémům takřka odzvonilo. Ani doba protektorátu těmto hluboce zakořeněným tradicím nepřála, zkrátka totalitní režimy neměli nikdy pochopení pro pokoru a skromnost k životu člověka. I můj děda a posléze můj otec se o těchto betlémech nemohli nikde zmiňovat, natož je vystavovat veřejnosti. Můj děda se raději tohoto betlému, musel pro jeho záchranu zříci, a před nastupujícím totalitním režimem nejprve pečlivě ukrýt a později odvést z republiky. Daroval ho podle jeho vyprávění někam do řeholního řádu Františkánů do Bavor. Inu byla to těžká doba, která těmto silným duchovním tradicím nepřála. K

I přesto, vše, čemu se můj praděda, děda a později jeho syn (můj otec) věnovali pouze v soukromí, se tato tradice dále udržovala i přes četná rizika, která s touto tradicí stavění pašijového betlémů souvisela.

Klasické vánoční betlémy, tak jak je zná každý ze svého okolí v období Vánoc, vyjadřují radostnou událost – narození Ježíše – jako ústřední scénu celého betlému. Pokud betlém obsahuje jiné scény, zvláště pak ze smutného období Ježíšova života, pak jsou to betlémy PAŠIJOVÉ. Takové betlémy ovšem nejsou tolik běžné jako ty vánoční. Navíc slovo „betlém“ není zrovna v tomto případě na místě, protože vyjadřuje místo narození Ježíše. Mezi řezbáři se ale obecně betlém nazývá soubor figurek, a protože se nenašel vhodnější název, vžilo se sousloví „pašijový betlém“.

Slovo „pašijový“ pochází z latinského slova a znamená „utrpení“. V případě Ježíše Krista je tím myšlen celý příběh o nespravedlnosti vůči němu, jeho útrapách a zatčení, soudu a nakonec jeho ukřižování. Je to příběh o tom, jak Ježíš tyto starosti prožíval zcela stejným způsobem, jako obyčejné lidské bytosti. Vítězstvím pak je jeho vzkříšení a nanebevzetí. Nejznámější zobrazení utrpení je ukřižovaný Ježíš (krucifix). Nemůže tedy chybět v pašijovém betlému, kde většinou zaujímá ústřední motiv.

Pašijový betlém, jeho složení je již historicky striktně předepsáno a dáno. Pašijový betlém začíná událostmi v neděli, známé jako Květná. Kdy Ježíš Nazaretský s velkou slávou vstupuje do Jeruzaléma za doprovodu jásajícího davu. Již v dávné historii se začínaly tyto betlémy otevírat zvláštním předepsaným rituálem.

Můj dědeček chodíval na Květnou neděli ráno do kostela se poklonit a poprosit o požehnání. Musel být vždy podle tradice a předpisu oblečen do svátečního kroje a v ruce musel nést vždy slavnostně nazdobené košťátko. To představuje palmovou ratolest, kterou se podle BIBLE vítal Ježíš Nazaretský slavnostně přicházející do Jeruzaléma. Pro tuto ratolest a tím i pro celé otevření pašijového betlému musí být vyprošeno požehnání. Když je požehnání uděleno, může být, podle tradic, otevřen, pro tento rok, pašijový betlém. Toto se muselo a musí již od dob baroka, kdy tyto betlémy vznikaly dodržovat. Jinak se betlém nemohl a nemůže otevřít zrakům lidí. Toto platí i v dnešní moderní době. Neboť těmito pravidly je vázaný celý průběh stavění pašijového betlému. Tyto pašijové rituály jsou každoročné vykonávány před otevíráním betlému.

Myslím, že doba těmto tradicím vystavování pašijového betlému již opět vyzrála. V době, kdy doslova světem hýbou velice špatné zprávy a utrpení lidí nemá konce, je třeba připomínat lidem pokoru a úctu k ostatnímu člověku a k sobě samému. Tento pašijový betlém a s tím související rituály nám připomínají pomíjivost tělesného bytí a utrpení, které na sebe vzal Ježíš.

Tyto události, které se k tomu vážou jsou velice citově silné pro uvědomění si, že pokora, slušnost a láska k druhým, by měla být samozřejmostí. A proto bude v letošním roce poprvé po velmi dlouhé době naše rodina opět tento betlém vystavovat i se všemi tradicemi a pravidly, která se k těmto úkonům vážou.

Tento betlém tohoto druhu a velikosti je vystavován jediný v naší republice. Tyto betlémy nemohou být podle řezbářských betlémářských tradic vystavovány bez těchto rituálů a předepsaných náležitostí. Neboť jejich poslání je daleko silnější a vyšší než si obyčejný smrtelník může představit. Tradice a pravidla s tím související se v naší rodině udržovala od nepaměti. Výsada stavění pašijového betléma se přenášela a přenáší z otce na syna jen v některých řezbářských rodinách. V naší řezbářské dílně a hlavně v rodině se udržovala již od počátku 19. století. Můj dědeček mě na to vždy připravoval a kladl mně to na srdce. Neboť stavění pašijového betléma náleží jen člověku, který je poctivý a pokorný, aby se mohl vcítit do Ježíšova utrpení. Již v málo rodinách se toto dochovalo. Pro mě je to veliká čest se na tomto bohulibém počinu podílet a přenášet a ukazovat tyto tradice dalším nastupujícím generacím.

umělecký řezbář – betlémář
Libor Šedina