Narodil se 21. listopadu 1905 v Úročnici. Zemřel 11. dubna 1964 v Táboře.
V letech 1926 – 1933 studoval na Umělecko-průmyslové škole v Praze. Od roku 1935 až do své smrti učil modelování a kreslení na keramické škole v Bechyni. V letech 1960 – 1964 byl zástupcem ředitele školy. Ve válečných letech vytváří s žáky školy plastické reliéfy na téma lidových písní. V této těžké době byly velmi oblíbené a vyráběly se ještě po skončení války. Velmi rozsáhlá a všestranná byla i jeho společenská činnost. Byl členem Sdružení jihočeských výtvarníků, aktivním členem Sokola, členem Masarykovy letecké ligy (MLL), kde vedl modelářský klub.
Nezanedbatelná je i jeho publikační činnost (Jak vzniká socha, Život a práce Václava Mařana). V podstatě je zakladatelem rodinné tradice. Oba synové a vnuci se věnují keramické tvorbě.
Keramika Bohumila Dobiáše st. navazuje na staré techniky hrnčířské práce. Seznámil se s ní již ve svých studentských létech, jež zčásti strávil v hrnčířských dílnách jižních Čech, a své poznatky rozhojnil jako konservátor a restaurátor pravěké keramiky v Národním muzeu.
Zprvu se zabýval převážně keramickou plastikou, v níž vytvořil řadu pozoruhodných figur a skupin, později se upíná ke keramice užitkové, k hledání nových účelných a povaze materiálu odpovídajících tvarů nádob a k řešení umělecky účinných a technicky dokonalých způsobů zdobení keramického povrchu. Jeho aplikování prostředků plastické práce na výtvory hrnčířské. Pomocí deformace střepu, užitím hliněného reliéfu, v základně vytočených na hrnčířském kruhu ve figurální náměty, jež ve své tvarové oproštěnosti a jednoduchosti jsou velmi blízké obdobným komposicím starší keramiky lidové. Lidová keramika je živnou půdou Dobiášova umění. Z ní odvozují se jeho formy hrnčířské práce, respektující materiál i účel výrobků, jejichž jednoduché plochy umocňuje působivým dekorem, vykrystalizovaným z chemické reakce do různých stupňů rozžhavených hlín, ona v zásadě určuje i tvary jeho jídelních a nápojových souprav, navržených pro naše porcelánky.
Dobiáš pedagog doplňuje tvořivého umělce. Disponuje vysokou mírou pedagogických schopností a taktu. Od svého vstupu na keramickou školu vychoval velkou řadu žáků a všem dovedl dát pevný a poctivý technický základ. Této činnosti věnoval nejvíce pracovní energie. Oplýval vysokou mírou tolerance a úcty. Měl vždy plné porozumění pro snahy nejmladší generace a nikdy se jí nepostavil v cestu. Byl to vzácný zjev tolerance. Avšak „Dobiášova škola“ neznamená řadu keramiků, kteří by se sobě a svému učiteli podobali takřka k nerozeznání. Slouží jistě ke cti Dobiáše-pedagoga, že při své tak ostře vyhraněné individuálnosti ponechával svým žákům takovou míru volnosti, že se mohli umělecky vyvíjet zcela samostatně, každý podle svých osobních sklonů a zálib. Tak vznikla v Bechyni skutečná škola a tradice, která měla základní význam pro rozvoj keramického umění a pro keramickou výrobu.
Z myšlenek B. Dobiáše st.:
Často se mluví o talentu o „Bohem nadaném“ nebo „zázračném“ dítěti. Nám postačí záliba nebo vrozený sklon jako odkaz předků. Inteligence, živelnost, řemeslné schopnosti a kvality předků vypučí v jedinci jako nádherný květ. Na svět si musí přinést rychlost a bystrost v myšlení, ohromnou píli a nevyčerpatelnou chuť k práci, neboť umění jest cesta dlouhá a svízelná.
Sochař prochází denním životem. Sleduje a pozoruje bystře jeho var, tep, rytmus. Ke každému ději zaujme poměr a nic mu neujde. Na své cestě potká tři rozesmáté dívky do sebe zavěšené. Tanečním krokem rychle a odvážně derou se vpřed. Hotový příchod jara. Jen ho zpracovat. Dělník, sedlák, rybář s mohutnou koženou draperií, řada rybářů těžce táhnoucí nevod, to, vše jest hodno sochařova dláta.
Své dojmy zaznamenává sochař na papír. V nejkratším čase zapisuje do skizzáku drobné kresbičky, zapisuje své citové hnutí pro ten nebo onen motiv. Následují další a další kresby, v nichž myšlenka roste, mohutní, krystalizuje. Sochař hledá, uvažuje, přemýšlí o vhodném materiálu, do něhož vtělí svou plastickou vizi.
Svoji sochu musí sochař vybojovat. Rve se s hmotou, časem, okolím. Horečná práce sochařova zanechává stopy rukou na jeho díle. Tj. konečná fáze. Povrch sochy má zůstati tak, jak jej zanechaly sochařovy ruce. Skutečný sochař nefixluje, nepodvádí, nehledá ve struktuře falešné efekty, které stejně špatné dílo nezachrání. Sochař hněte hlínu nervním chvěním. Vyvolává tak v život lidskou práci, lidské boly, vášně, lásku, radosti! Nic nemá zadarmo. Opírá se o zkušenosti své i tradici národa. Na té staví a věří ji.
Sochař práci skončí, protože má být dokončena. Protože musí být dokončena. Ale většina, až na vyjímky, nebývá sama sebou spokojena. Během práce sochař mnohé změnil. A než sochu dokončil, vyrostl a dostal se o kus dále ve svém vývoji.
Základem jest příroda a její děje. Přírodu výtvarník ctí, oddaně ji miluje, obdivuje. K ní chodí jako do nevyčerpatelné zásobnice formy a krásy. Když je v úzkých, vždy mu pomůže. Může se na ni spolehnout. Příroda jest harmonická a účelně zařízená. Především o ní v plném slova smyslu platí okřídlené heslo: Co jest účelné, jest také krásné.
Tak jako díla starých jsou odrazem jejich doby, tak nová jsou odrazem dneška. Předbíhá-li sochař svou dobu, je to dobrá práce průkopnická. Tím stává se moderním i avantgardním. Je-li práce poctivá a solidní, vyoral svoji brázdu a historie na něho nezapomíná.
Keramiku jest třeba navrhovati v souladu s povahou hlíny. Její plastičnost a tvárnost musí být i v pohybu modelované plastiky. Jen ta keramika je dobrá, která hovoří hliněnou řečí, řečí svého vzniku. Ideálním typem keramiky jest ručně vytočená nádoba. Tj. hudba hrnčířského kruhu.
Sochař hledá své motivy ze života kolem sebe, z kraje, ve které vyrostl, ve které žije. Navazuje tak na českou národní tradici, již miluje a ctí a o niž se opírá.
výňatky z literární skizzy B. Dobiáše Jak vzniká socha, přednesené v Literárním kroužku v Táboře v listopadu 1940