28.1.1913 Kněževes u Rakovníka – 21.11.1981 Praha
Sochař Bohuslav Burian se narodil v Kněževsi, kde jeho otec, Josef Burian, bechyňský rodák, působil jako četnický strážmistr. Otec pak sloužil v Kolodějích u Bechyně. Měl tři děti : našeho protagonistu Bohuslava, Josefa a dceru Marii. Ta v dětství za přítomnosti otce tragicky utonula v Lužnici. Pro něj to byl tak traumatický, nepřekonatelný zážitek, že byl předčasně pensionován a odstěhoval se v roce 1923 do Bechyně. Staří Bechyňáci si ho pamatují jako činorodého člena mnoha spolků s velkou aktivitou, hlavně však jako autora „Kroniky města Bechyně“ (I. 1932 – 1942. II. 1942 – 1945). Město mělo dva velké Buriany a rozlišovalo je názvy „tlustý Burian“, tedy pan vrchní strážmistr, a „hubený Burian“, pan učitel, sbormistr pěveckého spolku Lužničan a redaktor časopisu Lázně Bechyně . V Bechyni žije dcera Josefa Buriana mladšího Alena a syn Vladimír, v Praze dcera Dana.
Bohuslav Burian studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze v ateliéru prof. Karla Dvořáka v letech 1931 – 1936. Byl velmi nadaným sochařem, o čemž svědčí i tento studentský úspěch:
15.6.1934 byla v Praze v Masarykově studentské koleji výstava výtvarných prací, kde byli zastoupeni i dva Bechyňáci, Rudolf Krajc a Bohuslav Burian, který vystavoval návrh památníku k označení místa letecké katastrofy M.R.Štefánika. Bohuslav absolvoval studia na Uměleckoprůmyslové škole v roce 1936. V té době mimo jiné vytvořil bustu Julie Havlíčkové, která byla odhalena 21.6.1936 ve Svoješticích na Železných horách. V roce 1936 nastoupil vojenskou základní službu v Praze, byl jako vojín i při pohřbu presidenta T.G.Masaryka, při přípravách pohřbu se zúčastnil vítání předsedy francouzské vlády Leona Bluma na Wilsonově nádraží a dalších cizích vládních delegací. Na pohřbu byla i delegace z Bechyně, a tak se setkal nenadále s otcem a starostou Homérem.
V roce 1936 byl převelen do Frýdku-Místku k rotě doprovodných zbraní a protitankového dělostřelectva. Učil kreslit děti pana plukovníka a zde poznal svoji budoucí manželku Zdenku Lachovou. Při mobilizaci 23.září 1938 byl odsunut na slezské hranice,nejprve do Bruntálu, pak na Slovensko (Trenčín, Nitra, Šurany).V zimě 1938 1939 bylo jasné, že není možné zůstat v republice. Z kroniky otce:
„21.července 1939 tak jako sta jiných mladých i starších mužů, opouští dnes vlast i můj syn Bohuslav Burian a přejíždí hranice směrem přes Německo do Francie, kde hodlá vstoupit do zaměstnání po tu dobu, než se bude tvořit v zahraničí čsl. armáda. Za pomoci bechyňského rodáka Františka Drdáka, usazeného v La Comte ve Francii,nalezne syn zaměstnání v keramických závodech.“
11.října 1939 se přihlásil jako dobrovolník ve městě Lille do „Comme volontaire pour de cas de guerre“, ale protože měl v keramickém závodě smlouvu na rok, nebyl jeho povolávací rozkaz kladně vyřízen. Rozhodl se proto pro útěk a 17.ledna 1940 se v Agde hlásil u velitele roty dobrovolných zbraní. Po působení na bojištích (např. v bitvě u Marny) odplul s ostatními vojáky,ohrožovanými především nebezpečnými ponorkami do Anglie, do Liverpoolu. V Leamingtonu prošel odbornými vojenskými kurzy, byl povýšen na poručíka. V roce 1941 tento prapor navštívil W.Churchill a korunní princezna Alžběta, také vícekrát dr.Eduard Beneš.Ceskoslovenská jednotka dostala název „Československá samostatná obrněná armáda“.
Dne 7.června 1944 nařídilo britské vrchní velení polní mobilizaci také čsl. samostatné obrněné armádě a stanovilo její bojovou pohotovost na den 25.6.1944. Za 17 dní musela ČSOB doplnit předepsané počty mužstva, zbraní,tanků,motorových vozidel a ostatního materiálu podle válečných tabulek, kterým vykonala ČSOB slavnostní přehlídku. Po dosažení bojové pohotovosti se brigáda potom přesunula západně od přístavu Bridlington, kde se připravovala na nalodění a přepravu do Normandie. Čs. brigáda potom ve dnech 30.srpna až 1.září provedla nalodění na devět přepravných lodí třídy Liberty a Victory, na jedenáct plavidel typu LST (tanková výsadková loď) a na čtyři plavidla typu LCT (tankový výsadkový člun). Tam se s ní přišel rozloučit president Ed. Beneš na zmíněné slavnostní přehlídce.
Tato malá čs.flotila 24 plavidel potom následující noc vyplula za doprovodu britského torpédoborce pod palbou supertěžkých německých dalekonosných děl, která odstřelovala Dover, proplula Calaiskou úžinou a za několik hodin zakotvila v invazním přístavu Mulberry, kde se ČSOB vylodila.Po rozmístění v Transit Camp 60 bylačs.brigáda včleněna do l. kanadské armády a zdokonalovala se v polním výcviku . Od 5.10.1944 byla ČSOB pověřena obléháním německé námořní pevnosti Dunkerque, kde bylo uzavřeno 13 000 Němců vyzbrojených 280 děly a zásobami na jeden rok. Velitelem německé pevnosti byl viceadmirál F.Frisius, který velel námořníkům, vojákům a příslušníkům luftwafe. Velitelem ČSOB gen.A.Liška měl významné postavení. Byl prohlášen operačním velitelem v severovýchodní Francii a v přilehlé části Belgie jako přímý představitel Spojeneckého hlavního stanu, jako nejvyšší správní autorita v této oblasti, proti jehož rozhodnutí nebylo odvolání. Generál Liška dostal do podřízenosti pro obléhání kanadskou protiletadlovou brigádu, britský dělostřelecký pluk, kanadský prapor těžkých tanků,francouzský oddíl těžkých houfnic, francouzský prapor pěchoty a průzkumnou peruť RAF . Celkem velel 14 000 vojákům, z nichž 6500 bylo československých.Viceadmirál Frisius se nakonec generálovi Liškovi vzdal. U Dunkerque vlála československá vlajka výš než vlajky britská, americká a francouzská. V této době byl v tankovém praporu povýšen poručík Burian na nadporučíka. Boje o Dunkerque trvaly až do konce války a přesun do vlasti začal až 12.května 1945.V pohraničí Československa byla jednotka přidělena ke III. americké armádě generála Pattona. Projela 18. května liduprázdnými ulicemi Tachova a Stříbra, ale 21.května byla triumfálně uvítána v Plzni.
Dopis rodičům:
21.5.1945
Drazí rodiče.
Nevím zdali tento dopis dostanete, proto Vám jen stručně oznamuji, že jsem se vrátil s Čs.sam.obrněnou brigádou od Dunkerku. Jsem zdráv a doufám, že Vás brzy uvidím. Až dostanem přesnou naší adresu tak Vám ji napíši abyste mi mohli Vy napsat co je nového u Vás. Za nějaký čas dostaneme dovolenou tak přijedu. Jsem teď v šarži nadporučíka a vede se mi velmi dobře. Včera jsem navštívil Dobřany V Plzni se nám dostalo vřelého přivítání. Vůbec lidi zde jsou k nám tak hodní že je to až dojemné. Teď zde vytloukáme Němce z lesů kteří se ještě nevzdali. Když jsme byli u Dunkerku navštívil jsem Frantu Drdáka jeho ženu a děcko. Jsou zdrávi a štastně přežili válku. Myslím, že jste o mě, jako já o Vás neměli žádnou zprávu po celých 6 let. Vstoupil jsem do armády čs. v lednu 1940, pak po boji ve Francii odejel do Anglie a pak po invasi zas do Francie. Doufám, že jste živi a zdrávi.
Na shledanou Boža
Když náš „zápaďák“ přijel v uniformě do Bechyně, všechna děvčata byla v transu. Fešák, hrdina, symbol svobody. Nastaly však všední dny, Bohuslav se stal členem pedagogického sboru průmyslové školy keramické v Bechyni, učil zde modelování a kreslení v roce 1946 -1947, a báječně.
„Měl jsem to štěstí, že mě B.Burian učil kreslení. Jednak byl pro mladé vzorem hrdiny z války, jednak pro ty, kteří se zajímali nejen o řemeslo, ale o umění vůbec, dovedl podnítit a vysvětlit podstatné věci o kumštu. Např. mi poprvé tento kantor vysvětlil zásady abstrahování přírody, chodili jsme s ním malovat do plenéru. Vzpomínám také na jeho plastiku v guttfreudovském duchu „Cihláři“: Cihlářská pec v podobě kopce, na jejíž bocích se pohybovaly postavy cihlářů v různých fázích výroby…“ (R.Plachta).
B.Burian se pak přestěhoval do Prahy, ale přišla horší léta, kdy se komunistický režim „odvděčoval“ svým hrdinům. Na volné noze nemohl zůstat, bylo třeba zajistit rodinu. Oženil se 16.února 1946, dcera Dominika se narodila 9.dubna 1954. Byl nařčen z úmyslu emigrovat do Anglie, vlastně z vlastizrady. Práce se pro tyto hrdiny, když se dostali z mlýnských kamenů režimu, sháněla obtížně. Zúčastnil se zakládání vojenského muzea a nastoupil do Armádního vojenského studia, kde však nemohl uplatnit svůj umělecký názor. Škoda, jistě bychom se dočkali překvapivých a hodnotných sochařských výtvorů.
Děkuji za vzpomínky, informace a fotografie dceři B.Buriana ak.malířce Dominice Schönové, neteřím Aleně a Daně a dr. M.Růžičkovi.