1879 – 1950
Pocházel ze Senožat, kde se narodil 19.3.1879 v rodině malého zemědělce Františka Haškovce a matky Marie, roz. Pulcové. Byl nejstarší z pěti dětí.
Po měšťanské a St.odborné škole keramické v Bechyni, kterou absolvolal v r.1896, studoval jeden rok na Umělecko průmyslové škole v Praze. Studium přerušil pravděpodobně z finančních důvodů, jeho otec v té době již nežil. Zaměstnání našel v keramických závodech v Praze, Vysokém Mýtě, ve Vídni, i ve „Výrobním družstvu keramickém v Bechyni“. V r. 1909 získal živnostenský list a otevřel si keramickou dílnu v Bráníku u Prahy. Vyráběly se tam keramické kachle a formy na ně.
Při mobilizaci v r. 1914 nastoupil do rakouské armády. Dostal se na ruskou frontu a začátkem r. 1915 přešel do zajetí. Jako zajatec pracoval v Ust-Kamenogorsku pro ruského podnikatele. Se skupinou zajatců prováděli štukovou výzdobu domů. Později se účastnil v zajateckých táborech náboru do československého vojska. V prosinci r. 1915 odešel do vojska také. Proděla celou ruskou anabázi, dílem jako úředník u polního soudu.
Po skončení války organizoval odjezd nemocných a starších legionářů do vlasti. Sám odjížděl až se čtvrtým transportem. Jejich loď byla poškozena v Japonském moři. Celý transport čekal na její opravu několik měsíců v japonském Kobe. Vrátil se přes Terst až v roce 1919.
Už se nesetkal se svou ženou, která zemřela během války v Praze. O dva syny se starali příbuzní. V r. 1920 se oženil s Annou Kazimourovou z radětického mlýna. Dcera Jana byla mnohem mladší než její bratři.
Roku 1921 se J. Haškovec ucházel o místo dílovedoucího na St. odborné škole keramické v Bechyni, toto místo ve stejném roce získal. Zde působil až do svého odchodu do důchodu 19.3.1939.
V průběhu svého působení na této škole se velmi aktivně podílel na obhajobě její existence, ať v letech 1921-1923, tak hlavně v letech 1933-1935. Nebylo lehké odolat lobbystické skupině kolem ředitele ing. Arnošta Staška a obhájit smysl této školy v Bechyni, která měla být zrušena a přeložena do Prahy.
Citace z jedné mnoha resolucí, jejímž byl hlavním mluvčím a spolubojovníkem prof. J. Šimáka: „Vzdor všem /uvedených přednostem školy/, vyskytují se stále u nás z různých stran určité snahy směřující ke zrušení bechyňské keramické školy a ku jejímu přeložení do Prahy. Marně hledali bychom věcných důvodů, které by opodstatňovaly tyto snahy.
Jsou-li proto nějaké věcné důvody, pak jsou tak všeobecného rázu, že je možno je aplikovati na všechny naše ostatní odborné školy.
Specielních věcných důvodů, jež by se mohly vztahovati jen ku škole bechyňské, tu absolutně žádných není. Jsou zde ale ovšem důvody jiné, čistě osobního rázu dotýkající se jen několika vlivných osob a rodin a snad i samotné existence nově vybudované keramické školy v Praze.
Došlo-li již k té pošetilosti, že byla bezdůvodně ohromným nákladem a přepychově vybudována nová keramická škola v Praze, která jinak zeje prázdnotou, není to ještě žádný důvod proto, aby byla zrušena prosperující škola bechyňská.
Upozorňujeme celou naši veřejnost na tyto neoprávněné snahy určitých kruhů a žádáme všechny odpovědné činitele, aby veřejným, jasným a určitým prohlášením učinili přítrž všem těmto pokoutním snahám.
Škola bechyňská, má-li zůstati věrna své tradici a pracovati dále ve svém dosavadním směru, potřebuje k tomu vedle hmotných prostředků také zabezpečení existence a duševního klidu všech jejích spolupracovníků.
Toho docíliti lze jen tím, bude-li všem rušivým a překládacím snahám již jednou provždy učiněna přítrž. Bechyňská škola a celé jižní Čechy si toho zasluhují.“
Ve spolupráci s „Výrobním družstvem keramiků v Zářečí “ navrhoval různé typy stáložárných kachlových kamen. Uvědomoval si význam kamen v domácnostech jak po stránce hospodářské, zdravotní, ale i po stránce estetické. Z těchto zásad vznikla jeho stáložárná šamotová kamna značky „META“ s dokonalou výhřevností při malé spotřebě paliva a s velmi úhlednou dekorativní formou.
Dále to byla přenosná sezonní stáložárná kamínka nepatrných rozměrů. Ale s vysokou výkonností v provozu. Napsal i řadu odborných článků o správné obsluze násypných i stáložárných kamen.
Jako všichni učitelé a profesoři škol v Bechyni se účastnil spolkového a společenského života naplno. Byl členem okresního zastupitelstva v Milevsku, předsedou školního výboru lidové školy hospodářské, členem správní rady Keramické akciové společnosti, předsedou jednoty čsl.obce legionářské, starostou tělocvičné jednoty Sokol atd. Založil „Lovecký klub pro Bechyni a okolí “ v r. 1936, jehož účelem „jest vésti a nabádati své členy k správnému a hospodárnému provozování myslivosti a poskytnouti jim i milým našim lázeňským hostům hojné a dobré příležitosti k provozování loveckého sportu.“
Po válce znovu začal pracovat ve spolcích a politice. Rok 1948 byl pro něj velkým zklamáním. Zhroutila se demokracie, o kterou celý život usiloval. Jeho známí a přátelé byli souzeni a odsuzováni, jiní odešli do emigrace, mnozí měnili názory a převlékali kabáty. To všechno poznamenalo poslední léta jeho života. Zemřel 13.7.1950.
POZNÁMKA: Je třeba zdůraznit, že vskutku nebýt iniciativy ředitele St. odb. školy keramické p. prof. Josefa Šimáka a p. učitele Josefa Haškovce, tato bechyňská škola by byla zrušena. Někteří profesoři silně toužili po působení v Praze a využívali k prosazení svého záměru i příbuzenské vztahy na ministerstvu – nově vzniklé škole v Praze se říkalo „ Trucbechyně „.