Prof., MUDr., PhDr. Miloš Sovák, DRSc
(15.4.1905 – 29.9.1989)
Pan profesor Miloš Sovák byl zakladatelem čsl. logopedie, tvůrcem naší logopedické teorie i praxe.
Narodil se 15.4.1905 v Bechyni jako nejmladší ze sedmi dětí učitele na keramické škole (Ludvík Sovák, učitel češtiny, němčiny a počtů v letech 1898 – 1927).V jeho genech se projevilo šest generací lékařů v rodě z matčiny strany (prof. Weigner, prof. Hönl, ak.Prát). Absolvoval 4 třídy obecné školy a 1.ročník měšťanské školy v Bechyni; rád na tuto školu vzpomínal, neboť zde získal takové solidní základní vědomosti, že se na gymnaziu v primě a sekundě kromě latiny nemusel příliš učit. To gymnázium bylo C.k. klasické v Táboře, kam po celých osm let dojížděl, to znamenalo vstávat každodenně po čtvrté hodině. Po maturitě na přání rodičů šel studovat do Prahy práva. Ale již po dvou měsících přešel na medicínu, kde při studiu pracoval jako demonstrátor, později jako pomocná vědecká síla. Nejvíce ho zajímala pitva a zhotovování preparátů mozku a mozkových drah. K foniatrii přišel náhodou výměnou místa s kamarádem k přednostovi otolaryngologické kliniky prof. Přecechtělovi a foniatrickému oddělení doc. Seemana.
V Bechyni byl jako medik členem Kroužku studentů, v letech 1923 1926 byl jeho předsedou. V těch letech v činnosti Kroužku převažovala společenská složka, konaly se literární večery (sám přednášel např. o Karlu Hlaváčkovi). Jeho starší bratr, MUDr Pravoslav Sovák tento Kroužek založil, jeho členy byli např. K.Kraus, J.Pekař, P.Stašek, V.Schusswohl, M.Eschová, K.Židlický, Z.Mařan, B.Burian, K.Homér, P. C. Nesý a mnoho dalších.
V době 2. světové války, kdy byly vysoké školy zavřené, pracoval jako odborný školní lékař pro otolaryngolii a foniatrii na magistrátu hl.m.Prahy. V tomto období začíná jeho působení v rozvoji logopedie. Ale již od r. 1932 docházel do ústavu a školy pro neslyšící v Praze na Smíchově a podle vlastních slov „sedával v zadní lavici, sledoval učitele při jejich práci s neslyšícími dětmi a mnoho se tam naučil“. Se spolupracovníky zakládal logopedické školy nového typu, školy pro nedoslýchavé a školy pro vadně mluvící. V roce 1946 založil Logopedický ústav hl.m.Prahy, kde byla zřízena odborná oddělení: audiologické, pediatrické, neurosologické, pro děti předškolního věku, pro děti s kombinovanými vadami řeči, hybnosti a intelektu a poradna pro levoruké děti. Založil na Pedagogické fakultě studium pedopathologie, později defektologie, posléze speciální pedagogiky. Výsledkem této činnosti byla celostátní logopedická péče, celostátní poradenská péče o sluchově postižené a bezplatné přidělování sluchadel a celostátní péče o levoruké děti. Těch jeho aktivit bylo mnoho, nelze je v tomto medailonu všechny jmenovat. Do svého důchodu pak působil na Pedagogické fakultě UK v Praze. Za jeho životní dílo lze považovat zřízení České logopedické společnosti.
„Aby se učitel stal mistrem, tj. dobrým učitelem, nesmí nikdy přestat být žákem, tj. musí se celý život učit.“
Málo se ví o jeho občanské statečnosti v době 2.světové války. V jeho ordinaci se vyměňovaly konspirativní zprávy, za pražského povstání působil mezi obránci Staroměstské radnice jako lékař na ošetřovně, pomáhal zachraňovat archiv hl.m.Prahy z hořící radnice do kostela sv. Mikuláše. Pak přišla výzva všem lékařům: „Pomozte osvobozeným vězňům koncentračního tábora v Terezíně!“. Ještě týž den tam odjíždí a ihned s MUDr Holubcem přebírá nemocnici SS na Krétě u Terezína. Do této nemocnice sám sváží na vozíku těžce nemocné osvobozené vězně z Malé pevnosti. Tři týdny v nelidských podmínkách, po nerovném boji s tyfem se vrací do Prahy a vykonává dobrovolnou vojenskou službu v posádkové nemocnici. O této své činnosti a pomoci vždy skromně mlčel.
Všichni jeho žáci a spolupracovníci rádi vzpomínají na jeho milý humor ať v osobních setkáních nebo přednáškách, měl osobitou schopnost osvěžovat suchá fakta živým slovem. „Myslím, že se stejně shodneme, že jeho přednášky byly …vysoce fundované, atraktivní, aktuální, živé a vždy náročné! Při přednáškách profesora Sováka se nedalo a nedá číst, bavit se, plést svetry či jen lelkovat. Nenechal a nenechá nikoho chvilku zahálet, jeho dotazy nutí k přemýšlení, spolupráci, ke studiu. Vždy uměl a umí spojovat teorii s praxí, minulost se současností, výuku s životem, s filozofií, dialektikou, kterou tak znamenitě ovládá. Uměl a umí spojovat vědu i s úsměvem. I v tom všem je nám nedostižným vzorem.“ (PhDr. Milan Kantor).
Tím nedostižným vzorem je i zachycení posledních chvil jeho života, bohužel s nevyléčitelnou rakovinou, s nadhledem a přehledem, kde nechybí ani kritika jeho lékařského personálu.
„Vím, že v každé nemocnici nemůže být na každém pokoji televizor, telefon…nestěžuji si, ale prosím o lidskost. Píšeme dvacáté století, říkáme si, že jsme civilizovaná, vyspělá společnost. Neprosím za sebe, já už umírám, ale za ty ostatní kolem i za vás, kteří zde třeba jednou právě zde budete rovněž končit svou pouť. Prosím, aby třeba jen fungovaly signální zvonky u postelí, aby po jejich použití přišla i pomoc. Prosím, aby i řidiči všech sanitek byli především lidmi, prosím… nestěžuji si, jen sděluji asi už poslední vyznání…chci toho hodně?
Logopedická píseň jubilejní:
Píseň tato, vážení a milí,
ta dnes oslavuje slavnou chvíli,
vlévá svěžest, novou sílu do žil,
aby se jubilant dalších let dožil.
Osmdesát let když přežije
hlava naší logopédie,
to už je pěkná řádka let,
co v Bechyni kdys spatřil svět,
potom se po životní dráze
rozjel přes Tábor až ku Praze,
v logopédii zakotvil
a budoval ji ze všech sil.
Osmdesát co je pro logopéda,
jenž se věkem ovlivnit nijak nedá,
ohlas, řeč a sluch pečuje celou duší,
jemu ani osmdesát koncepcí
nenaruší.
(Podle vlastních starších pramenů k osmdesátce prof. MUDr., PhDr. Miloše Sováka upravil a doplnil Frant. Kábele.) Nedá se ukončit tento medailon jinak, než pateticky: Čest jeho památce!“
zpracovala Anna Plachtová