„Ruda Burian? Báječný člověk! Takto a podobně reagovali na otázku, jaký byl Rudolf Burian, pamětníci , ti, kteří měli to štěstí a tohoto vzácného člověka poznali osobně. Na školu do Bechyně přišel v červenci 1912 ze Soběslavi a předcházela ho pověst neznaboha a pokrokáře, člověka, který se odmítá bezmyšlenkovitě podřizovat předsudkům a lidské hlouposti. Nastupoval na místo učitele obecné školy a to i přes nesouhlas městských radních.
Díky tomu byl bechyňskou veřejností, řízenou tradičními místními poměry a neměnnými zvyky, ve své podstatě ještě feudálními, přijat s určitými obavami. Naplnil je. Naštěstí. V dalších letech se stal jednou z nejvýraznějších osobností města.
Již během první světové války organizoval spolu se skupinou dalších podobně smýšlejících občanů první demokratickou stranu v Bechyni s jasným cílem – samostatný stát.A byl to právě on, kterému se po zásluze dostalo té cti přečíst shromážděným občanům v památných říjnových dnech roku 1918 z narychlo postavené tribuny na náměstí Prohlášení československé samostatnosti jako předsedovi převratového Národního výboru. Samostatná Československá republika byla mu vysněnou vlastí a Bechyně se stala jeho druhým domovem. Své schopnosti dal jí cele k dispozici a hýřil aktivitou všemi možnými směry. Brzy se stal sbormistrem úspěšného pěveckého spolku Lužničan, sám byl dlouhá léta členem i po Evropě známého Sboru jihočeských učitelů. S hudbou souvisí i těžký úkol, který si stanovil, znovuobjevit pro hudební svět i Bechyňáky jejich slavného rodáka Václava Pichla. Desítky a stovky hodin strávil korespondencí s odborníky, hledáním v matrikách a archívech, než se mu podařilo dát dohromady pozůstalost po tomto vrstevníkovi Mozarta a Myslivečka. V roce 1942 se mu pak podařilo prosadit i umístění pamětní desky na jeho rodný dům.
Byl členem celé řady spolků, Sokola, ochotnického divadelního souboru, knihovny, dokonce i místní skupiny Masarykovy letecké ligy. V létě roku 1932 spoluorganizoval seminář mladých učitelů z celé republiky a sám se staral o jeho hladký průběh.
Jeho velkým cílem bylo všestranně rozvíjet lázeňský a turistický ruch v Bechyni. V jeho podpoře spatřoval velkou šanci pro ekonomickou prosperitu Bechyně. Od roku 1931 až do prosince 1938 jako šéfredaktor vydával měsíčník Lázně Bechyně, list k podpoře lázeňského a turistického ruchu ve městě. Zde mimo jiné publikoval i množství svých statí , rozebírajících poměry ve městě i v republice od hospodářské krize počátku třicátých let až po nástup fašismu a pohnuté události roku 1938. Jeho články jsou naplněné vírou v mravní sílu a semknutost národa, ve vítězství pravdy a spravedlnosti.
Následná okupace byla pro něj osobní tragédii. Nebyl však z těch, kteří by propadli zoufalství a beznaději. Pomáhal uprchlým jugoslávským a francouzským důstojníkům, zachránil pozůstalost Václava Pichla před jejím odvezením do Říše, dlouho ukrýval předsedu Pražského sdružení učitelů. Osvobození republiky se již nedočkal. Zemřel v roce 1943, patrně nedlouho před jeho chystaným zatčením. Nebylo umožněno uspořádat mu ani pohřeb hodný jeho osobnosti. Až po válce konal se velký vzpomínkový večer na jeho počest. A tak se Bechyně alespoň dodatečně poklonila památce učitele, který se stal světlou součástí jejích novodobých dějin.
zpracoval Jiří Beneš
Úryvek z novoroční úvahy R. Buriana
„Lázně Bechyně“ – leden 1938
Vstupujeme do jubilejního roku své republiky. Celý národ bude přehlížet vykonané dílo těchto prvních dvaceti let, kdy opět s uvolněnými schopnostmi, silou spoutanou pouze sebekázní stal se svobodným strážcem a tvůrcem svého osudu. Celý rok bude sbírána po drobných činech tato bilance úhrnných výsledků po celé republice a bude předkládána k soudu národa jako celku.
Je to třeba. Je třeba, aby tato bilance byla velmi svědomitá, velmi spravedlivá, Minulost je matkou přítomnosti. Prvním spolehlivým krokům učíme se jen od ní. Zvlášť v dnešní době, kdy rychlým letem vzdalujeme se poměrům nedávné minulosti,je velmi třeba včas se na chvíli zastaviti a přehlédnouti vykonanou dráhu, nebloudíme-li. Za těch dvacet let vyrostla za námi v muže a ženy nová generace, která přejímá z našich rukou tvorbu života. Neměla příležitosti na nenahraditelném zkušebním kamenu vlastního žití procítit a zvážit všechny ty drobné překážky a bolesti, které jim pouze dovedeme tlumočit vybledlými, slabý hlas ozvěny několikrát odražené probouzejícími slovy „nesvoboda“, „jařmo“. Nemá proto s čím srovnat ty drobné naše radosti a výsledky, které my s pocity nad nejcennějším darem svého života spojujeme v jediné vznešené slovo „osvobození“. Necítí, nedovede, nemůže stějně s námi tuto ohromnou změnu, kterou mu naše minulost dala do vínku pro jeho přítomnost. Mnoho záleží na tom, jak mu tuto cenu dovedeme učinit srozumitelnou, aby s tímto velikým darem dovedl hospodařit, jak si zaslouží.