1885 – 1962
Povoláním keramik, duší divadelní nadšenec, herec, režisér, stojící vždy na straně pokroku.
V roce 1905 režíroval Tylovu hru „Jan Hus“. Při realizaci této hry se R. Franta setkal poprvé, ne však naposledy s c. a k. rakouskou cenzurou. Následují Vrchlického Exulanti, Šamberkův Karel Havlíček Borovský, Stroupežnického Václav Hrobčický z Hrobčic. MV říjnu 1909 se se souborem dočasně rozloučil. Důvodem byly maloměšťácké poměry v Bechyni, kde byl některými vlivnými lidmi považován za buřiče a rušitele starých pořádků. Když se v roce 1913 vrátil, byl nucen hledat pro své hry nové protagonisty. V době první světové války byl mimo Bechyni. Vrací se v roce 1918 a s nadšením hraje a režíruje v novém, samostatném státě. Z jeho iniciativy bylo v roce 1923 postaveno v Obůrce u myslivny divadlo v přírodě, kde s velkým úspěchem uvedl hru bratří Mrštíků Maryša. Na této scéně hrál soubor i v dalších letech. V roce 1919 se divadlo stěhuje Na Protivínku, kde Sokol najal a zřídil stálé jeviště. Počátkem protektorátu v roce 1940 Rudolf Franta ve snaze povzbudit občany uvádí vlastenecké hry: Stroupežnického Naše Furianty a Jiráskovu Lucernu. S rozpuštěním Sokola se
opět na čas s divadlem rozloučil. Po válce dochází ke sloučení Ochotnického spolku a obnoveného dramatického odboru Sokola v jeden soubor. Rudolf Franta opět režíruje a hraje. Je jedním z nejproduktivnějších režisérů. Za více než padesát let uvedl na prkna bechyňského divadla přes 90 her převážně českých autorů. V roce 1955 mu bylo ministerstvem kultury uděleno „ČESTNÉ UZNÁNÍ ZA VYNIKAJÍCÍ DLOUHOLETOU ČINNOST V OCHOTNICKÉM DIVADELNICTVÍ“. Ve stejném roce uvádí ke stému výročí ochotnického divadla v Bechyni Tylovu TVRDOHLAVOU ŽENU. Poslední hrou, uvedenou v jeho režii, byla Čtveřice G. Zapolské v roce 1958. Rudolf Franta byl i knihovníkem a archivářem ochotnického divadla. Jen díky jeho práci mohla být zmapována činnost ochotníků od jejich prvopočátků až do roku 1955, kdy veškerou tuto agendu předal svému nástupci Jaroslavu Konvalinkovi.